Strach ze síly - 8.část

23. února 2017 v 20:14 | Macek |  Strach ze síly
Omlouvám se za neaktivitu, ale jak bylo pololetí tak jsme psali moc písemek a já se stále musela moc učit a tak jsem neměla čas na psaní.

Pohled Luka
Všichni se na mě dívali jako bych byl nějaký subjekt na experiment. Bylo to velmi nepříjemné. Pak jeden z nich odešel a ti dva se ke mně začali nebezpečně přibližovat. Pokoušel jsem se bránit, ale bylo to k ničemu, byly silnější než já. Jeden mě chytil za ruce a ten druhý mi přidržel nohy a ten třetí se mezi tím vrátil i s menším lékařským vozíkem a začal něco chystat. Zavřel jsem oči, protože ten co mě držel ruce, mi drtil zápěstí a začínalo to dost bolet. Když jsem je znovu otevřel, viděl jsem, že ten, co se hrabal v tom vozíku, nejednou drží injekční stříkačku a v ní je nějaká modrá substance. Ne, hlavně ať se mě tím ani nedotkne. Začal jsem se třást. Stejně mě ti dva drželi, tak pevně, že jsem se nedokázal ani uhnout a tak do mě byla dána, celý ten obsah. Hnedka jak mě pustili, jsem se začal cítit dost unaveně. V takovéto situaci bych neměl spát, ale nešlo to. To jediné, co si pamatuji, než všechno zčernalo, byl hluboký hlas "Sladké sny." A poté všechno ztmavlo. Ale klidný spánek mi nebyl přán.

Pohled Kyla
Po chvíli, co se oni domlouvali na něčem, co jsem já neposlouchal, protože jsem byl zaneprázdněn myšlenkami, co mi létaly v hlavě sem a tam. Chudák Luke, musí být strašně vyděšený. Ale kdyby měl moc velký strach tak by už něco vybouchlo nebo začalo hořet, ale nic takového se nestalo, takže mu museli dát buď nějaký uspávadlo, nebo pouta s runami. I tak je to chudáček být unesen a bez použití síly si nic nepočne. Měl jsem začít trénovat dříve, pak by se dokázal alespoň trochu bránit a možná by se jim ho nepodařilo ani unést. Všechno j to moje chyba, neměl jsem ho nechat jít samotného. Za všechno můžu já. Z přemýšlení mě vytrhl hlas Hanny. "Hej!!! Kyle, posloucháš vůbec!!!???" zeptala se Hanna trochu rozzuřeně. Zvedl jsem zrak z podlahy a podíval jsem se na ni. "Co???" zeptám se nechápavě. Jay jen potřese hlavou. "No jasně, on nás ani neposlouchá." Odfrkne si a pohodí hlavou. "A nad čím jsi přemýšlel???" zeptá se Kapitán. "Že Lukovi museli dát buď nějaké uspávací prášky, nebo pouta s runami. Protože jinak bychom věděli kde přesně je." Řeknu rychle jen jednu myšlenku, nad kterou jsem předtím přemýšlel. Kapitán pokývá hlavou a Jay si jen odfrkne. "Dobře, nebudeme nic riskovat a prostě jim zítra doneseme tu složku. Pokud je pravda to, co jste řekli o tom chlapci, tak nechci, aby zmizla půlka města." Oznámí Hanna po chvilce ticha. Všichni musíme souhlasit, protože má pravdu. Nikdo nechce, aby byly ohroženi civilisté. Pak se rozejdu ke dveřím, protože ta "porada" už skončila. Ale ještě předtím než stihnu dojít k východu ze stanice, tak mě Hanna chytne za paži. "Děje se něco Hanno???" zeptám se jí. Ona se mi podívá do očí a já z těch jejích mohu vyčíst prosbu a naprázdno polknu. "Mohu tě o něco poprosit???" zeptá se. Já jen kývnu na souhlas. "Mohli bychom u tebe s Jayem přespat??? Už se mi nechce přemisťovat a pěšky je to daleko." Odůvodní svůj požadavek. "Jo, klidně." Odpovím s mírným úsměvem. Hanna povyskočí radostí. Tak se všichni tři rozejdeme ke mně domů. Venku stále prší, ale mě je to jedno, mě se ani kapka nedotkne. Dojdeme ke mně a Jay se chová jako by mu to tady patřilo, jako obvykle. "Je to tu nějaké víc uklizené, než si pamatuji." Konstatuje po chvilce Jay a s pořádným žuch sebou prašní na pohovku. Hanna jako normální člověk si zlehka sedne do křesla. A celý večer probíhal v poklidné konverzaci jen díky tomu, že Jay usnul.

Pohled Luka
Nevím kolik je hodin, ale je mi jedno. To jediné, co mě právě zajímá je, kdy ta bolest konečně přestane. Tak půl hodinu po tom co mi dali tu injekci, mě všechno začalo bolet, svaly se mi stáhli, bylo to jako bych byl v křečích…ne jako, ale doopravdy…ta bolest byla opravdová. Hlava mě třeštila, celé tělo se mi třáslo a já jsem křičel, do té temnoty, která mě obklopovala. Bylo to utrpení. Chtěl bych, aby tu byl se mnou Kyle nebo kdokoliv, aby mě obejmul a řekl, že to bude dobré. Ale nikdo takový tu nebyl a tak to bylo ještě větší utrpení. Tekly mi slzy a nedokázal jsem je zastavit, ale ani jsem nemusel, nikdo tu se mnou nebyl, aby to viděl. Můj křik se nesl daleko a vracel se ke mně ještě intenzivnější. Měl jsem strach, že ta bolest nikdy nepomine, to bych už raději zemřel. Bylo hodně pozdě, podle mě. Byl jsem unavený, ale ta bolet konečně ustoupila. Konečně jsem se mohl nadechnout. Bolelo mě v krku od toho, jak jsem křičel. Ale ta bolest byla pryč a to bylo snad dobré znamení. Dveře cely se otevřeli a vešel sem jedena z těch osob v bílém, opatrně mě zvedla a něco mi přiložila k ústům. Byla to sklenice plná vody. Proč se o mě najednou stará, je to matoucí. Když vycházel tak jsem jen postřehl, že se uklonil někomu dalšímu, kdo přišel za mnou. Když došel blíž tak jsem zjistil, že je to Sniper. Chytil mě za vlasy a zvednul mě. "No ty tedy vypadáš." Konstatoval a pustil mě na zem. Má pravdu, mám potrhané a špinavé oblečení od špíny v cele a vlastní krve, protože jak jsem sebou házel v těch křečích, tak jsem se uhodil do hlavy a do nosu, takže mi krev tekla z čela a nosu. "Za chvilku přijde Bubble a budeme tě hlídat." Informuje mě. "A kam si myslíš, že bych asi v tomhle stavu došel." Zachraptím potichu. Asi jsem to neměl říkat, protože mě Sniper nakopl do břicha. Dost to bolelo. Po chvilce přišla i Bubble a já myslel, že mě mají hlídat a ne mě zbít do bezvědomí. Po pár minutách "Hraní" si se mnou, jak řekla Bubble, mě Sniper znovu chytne za vlasy a zvedne. A svým hlubokým hlasem mi řekne "Nevím, co na tobě náš Boss vidí, ale asi ses mu zalíbil, jinak by ti nenechal dát tu injekci a kdyby se o tebe nezajímal, tak bys už byl mrtvý. Děkuji Bohu." Řekne a praští mi hlavou o zeď a kolem mě se rozprostře temnota. A všechno utichne.

Pohled Kyla
Bylo něco kolem sedmé ranní hodiny. Nedokázal jsem spát, ale kdo by to dokázal v takové situaci. Oblékl jsem se a šel do kuchyně, kde už byla Hanna a chystala snídani. Nevím proč, ale čekal jsem, že tady bude Luke. Jako každé ráno. Pozdravíme se a Hanna mi dá na stůl talíř s jídlem. Do 5 minut přijde i Jay. Také pozdraví a začne jíst. Kolem osmé už jsem na cestě na stanici. Musíme si vzít zbraně, jen pro případ. Nechápu, co jsme tam dělali tak dlouho, ale deset minut po deváté jsme nasedali do auta a jeli do Jackson port. Cesta trvala kolem kolem 40 minut. Auto jsem zaparkoval blíž místu srazu. Hanna měla u sebe složku s informacemi, kterou po nás chtěli. Už jen aby to proběhlo v klidu a aby se nikomu nic nestalo.
Jsou přesní, přesně v 10:00 tam byly i s Lukem. Luke byl svázaný a spoutaný pouty s runami. Takže ta druhá možnost byla správná. Vypadal dost unaveně a taky ho asi párkrát zbili. Až potom jsem se zaměřil na ty dva, kteří tam byly s Lukem. Hnedka jsem je poznal. Jsou z … a jsou to …. Proč mě to nenapadlo dřív, to mě mohlo napadnout podle té složky, kterou po nás chtěli. Vězeň RK120, jeden z nejobávanějších členů …, který se k nim kdy přidal. Jeden z obdařených, obdařený schopností Iluze. Velmi hnusná a zákeřná schopnost stačí, aby se na vás jen podíval, a hnedka vidíte iluzi, která vám poškodí či zničí mysl. Jen málo lidí s ním umí bojovat. Je to velice odstrašující zkušenost. "Nejdřív složku, pak kluka." Zavolá na nás Sniper. Si myslí, že skočíme na ten známý trik. Hanna zavrtí hlavou, vytrhne mi složku z rukou, udělá pár kroků blíže. "Víte, jakou mám schopnost," řekne a Bubble pokývá, jasně kdo by to nevěděl. "tak už nic nemusím vysvětlovat." A přemístí se přímo asi na dva metry před ně. Sniper shodí Luka z ramene a hodí ho Hanně k nohám. "A co pouta???" zeptá se s povytaženým obočím Hanna, Sniper protočí oči, ale odepne Lukovi pouta. Bubble natáhne ruku a Hanna jí předá složku. Ale kdyby se nic nepodělalo, to bychom tam nemohli být my. Složku si předávají přímo na Lukovým bezvládným tělem…tedy do doby než se Bubble dotkne složky. Luke najednou otevře oči a začne se zvedat a kolem něj se začnou zvedat plameny, nejdříve jen u země, Hanna rychle uskočí a to už plameny spálili provazy a šlehají do výšky několika metrů. A je to tu zase, zase se něco stane a nijak tomu nezabráním. Celou dobu, co se Luke zvedá tak mu nejde vidět do tváře, když zvedne pohled, tak jeho oči jsou jiné, něco na nich nehraje a to ne jen ty protáhlé zornice a ta žlutá barva okolo nich, ale jeho pohled byl tak chladný, krvelačný a tak šílený podtón v jeho pohledu byl tak čitelný, šla z něj hrůza. Delší špičáky byly viditelné, jen když se usmál širokým a šíleným úsměvem. Jeho postoj byl rovný skoro až zakloněný a hlavu měl vytočenou na stranu a pohled upřený na ty dva, tedy přesněji na tu složku. Složka začala hořet, ale Bubble hned poté, co se jí dotkla, tak kolem ní vytvořila tenkou vrstvu plastu, která ji k mému překvapení chránila. Luke se stále koukal na tu složku a ta vrstva se začala tavit a odkapávat na zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama